ob-dormĭo

īvi or ii, ītum, 4, v. n. and a.
I. , to fall asleep (class.): ebrium obdormivisse, Plaut. Am. 1, 1, 116: Endymion nescio quando in Latmo obdormivit, Cic. Tusc. 1, 38, 92: sub taxo, Plin. 16, 10, 20, § 51: quem obdormire volumus, Cels. 3, 18: Atiam obdormisse, Suet. Aug. 94: nepetam substernere obdormituris utile est, Plin. 20, 14, 56, § 158 (Jan, eo dormituris).—
B. Esp., to fall asleep in death (eccl. Lat.): obdormivit in Domino, Vulg. Act. 7, 59.—
II. Act. (anteclass.): omnem obdormivi crapulam, Plaut. Most. 5, 2, 1.
Lewis & Short
A Latin Dictionary, 1879
An open-access project