prae-dūrus

a, um, adj.
I. very hard (not in Cic. or Cæs.).
I. Lit.: faba praedura, Plin. 18, 12, 30, § 121: radices, id. 26, 8, 29, § 46: caput, id. 9, 29, 46, § 85; cf. Quint. 11, 3, 69: corium, Tac. H. 1, 79: dens, Mart. 13, 66 (al. perjurus).—
B. Transf., very strong: homo praedurus viribus, Verg. A. 10, 748: corpora, id. G. 2, 531: tempora, Ov. M. 12, 349.—
II. Trop., very hard or difficult, very harsh, etc.: aetas, i. e. hardy (opp. tenera), Col. 6, 2, 1: labor, Val. Fl. 1, 235: sunt quidam praeduri oris, Quint. 6, 4, 11: verba, id. 1, 6, 26.—Hence, praedurē, adv., very hardy, Avien. Pr. Mar. 488.
Lewis & Short
A Latin Dictionary, 1879
An open-access project